Tak už to v životě bývá. Někdo je hodný od narození až do smrti a jiný neposlouchá ani v dospělosti. Nikdy a nikoho. My se však budeme věnovat dětem, se kterými občas bývá kříž, ale naštěstí ne se všemi a ne pořád. Základem je samozřejmě výchova, ale pak se to někde otočí a nastane velmi špatný scénář. Kdy se to v dítěti zlomí a ono se ocitne na straně zla ještě nikdy nikdo neurčil. Znám spoustu lidí ze spořádaných rodin, kteří skončili v kriminále, a přitom byli vychováváni velmi dobře a pečlivě. Pak tam někde, snad v pubertě přišel zlom a nastalo peklo. A to čeká na každého rodiče.

Tedy ne to peklo, ale ten zlom, kdy už dítě přestává být dítětem. Malé děti však přímo takové ty nejhorší sklony nemají. Rády si hrají a jen některé děti mohou být třeba zbytečně agresívní a tak podobně. Pokud se taková porucha objeví včas, je čas i naděje na nápravu. Pokud se neobjeví, má dítě i rodiče smůlu a později to může vypuknout naplno. Když se však podíváme na jejich dětství, tak to bylo šťastné. Měli tu nejlepší péči, byli obklopeni spoustou hraček, měli teplo, stravu, prostě nic jim nescházelo. Matka si s ním hrála a starala se. Otec dělal totéž, a přece někde potom se v jeho mozečku spojily neurony někde nějak špatně a je to tady.

Buďme proto rádi za naše děti, dokud tedy ještě stále dětmi jsou. Čas nelze nijak zastavit a po nějaké době nám už zbydou jen fotografie a vzpomínky. To, jaké budou záleží právě na výše zmíněných okolnostech. Samozřejmě, že jsou i opačné póly dětství. Když je prcek v kriminální rodině, nevadí jim krádeže a podvádění, je naprosto jasné, že dítě se bude chovat stejně a žádná převýchovu tu asi nebude mít smysl. Pokud jej rodiče za krádež pochválí, bude se tím naopak chlubit a bude chtít dokázat ještě více. A jak takové případy končí? Většinou v dětském domově, kde jinde.